Pracovní pozice ve mlýnech, jejich charakteristika a řemeslné názvosloví

Při provozování mlýnů se vyskytovalo mnoho specifických pracovních pozic, označovaných až dodnes historickými názvy profesí. Projděme si nyní několik řemeslných výrazů, v mlynářství užívaných:

 

Výpočet výkonu toku, výběr použití různých vodních strojů a konečně i praktická stavba mlýnů do konce 19. století byla prací mlýnských specialistů, zpravidla zkušených mlynářů, tzv. sekerníků. Kromě znalostí mechaniky měli tito cenění specialisté i znalosti stavařské a tesařské, takže byli schopni s pomocníky mlýn postavit a uvést do chodu. S rozvojem techniky a přechodu od řemeslné výroby k výrobě průmyslového charakteru se stavbou mlýnů nutně začali zabývat inženýři stavitelé, strojaři a vodohodpodáři. Pozice sekerníků byla nejprve upravena v jakési termínové údržbáře, kteří se na mlýně zastavovali po určitém období a jeho provoz ladili a opravovali. Později tato specializace byla stále vzácnější a mlýnské opravárenství bylo specializováno obvykle podle dodavatelů strojního vybavení.

K provozu každého mlýna bylo nutné zajistit spoustu činností. Od hospodaření s vodou a regulace jejího přítoku, přes příjem obilí ke zpracování, úpravu před mletím, mletí, třídění, míchání, až po expedici. Samozřejmostí byla údržba mlýna strojní i stavební, péče o náhon, stavidla i odvod vody. Nezanedbatelnou součástí mlynářovy činnosti bylo vedení knihy zakázek, výkaznictví vůči vrchnosti, později vůči státu. Bylo třeba zpracovat hospodářské výsledky roku a stanovit další směr rozvoje mlýna. Na tyto činnosti zpravidla mlynář nemohl stačit sám, proto měl k dipozici zaměstnance. Nejdůležitější z nich byl stárek, vyučený mlynář s tovaryšskou zkouškou a praktickými zkušenostmi mládka. Zajišťoval mlynáři přejímku obilí od mlečů a po dohodě s mlynářem pak řídil vlastní mletí i výdej semletého díla. Pokud bylo hodně práce, byla mlýnská chasa doplněna o jednoho nebo více mládků, taktéž vyučených mlynářskému řemeslu, získávajících potřebné zkušenosti, aby se později stali buď stárkem nebo samostatným mlynářem. Pro zajištění kontinuity mlýnských pracovníků, mnozí mlynáři zabezpečovali i školení učňů, takže mezi chasou se objevuje prášek, který obvykle po tři roky vykonával na mlýně pomocné práce a přitom se připravoval na výuční zkoušky a na pozici mládka.

Kromě vlastní mlynářské provozovny – mlýnice, měl každý mlýn jakýsi technický přístavek, zvaný lednice nebo ledárna, což byl prostor nejblíže vodnímu kolu, sloužící k převodu vodní energie na mechanickou. Bylo tam hodně zima, díky blízkosti vody a vodní tříště od kola, proto byl užit uvedený název - led tam byl jen někdy v zimě.

Další důležitou součástí mlýnské stavby byla šalanda, místnost určená k ubytování chasy, zejmána mládků, prášků, někdy i stárka ( často však měl stárek svou vlastní místnost, občas i místnosti, kde bydlel i s rodinou). V šalandě musela být volná postel i pro případného krajánka, který se mohl kdykoliv ve mlýně objevit a mlynář se o něj musel postarat. Krajánek byl jakýsi mlynářský pocestný. Nejčastěji to byl vysloužilý člen mlynářského společenstva, který putoval od mlýna k mlýnu a přinášel nové zprávy z navštívených mlýnů. Chasa se na krajánky zpravidla těšila, protože to byla pro mlýn změna zaběhaného chodu, večerní posezení u piva s vyslechnutím mnoha zajímavých informací a popisu událostí jinde v kraji. Krajánek se mohl na mlýně zdržet jednu noc, ale také několik dní, kdy mohl podle svých sil ve mlýně pomoci. Mlynář pak byl povinen po předložení „knížky“ krajánkem, se o něj postarat po stránce stravy a ubytování.

Jiným mlynářským pocestným byl mlynářský tovaryš na zkušené, zvaný vandrovní tovaryš. Také on měl svoji „knížku“, do níž se zaznamenával pobyt na každém mlýně a výsledky jeho práce.

Důležitou členkou společnosti na většině mlýnů byla „panímáma“, manželka mlynáře, která se těšila u chasy značnému respektu. Běžně se starala o chod hospodářství kolem mlýna, dobytek, drůbež, polnosti, k čemuž mívala i další pomocníky jako služky a kočí. Starala se i o stravu všech pracovníků mlýna. Mnohdy pomáhala i ve mlýně v oblasti příjmu a výdeje mletí a podle vzdělání i ve vedení účetních knih.

Nejdůležitější osobou mlýna byl samozřejmě mlynář, zvaný všemi uctivě „ pan otec“. Jeho slovo bylo vždy rozhodující pro stárka a chasu; ve vztahu k „panímámě“ síla slova záležela na vzájemné vazbě, dané často věnem, které panímáma do mlýna přinesla, jindy jen vzájemnou úctou lidí, kteří budují společné dílo.

Postavení mlynáře ve společnosti bylo v historii vždy o něco lepší, než ostatních pracujících lidí. V nejstarších dobách většina mlýnů i s pozemky patřila vrchnosti, ať už světské nebo církevní. Zatímco církev mlýn provozovala vlastními silami – příslušníky klášterů a řádů, vrchnost světská mlýny jen vlastnila a pronajímala je za úplatu. Ročně pevně stanovená částka byla splatná vždy k nějakému významnému dni ( příkl. na sv.Václava ). Do poplatků se započítala i mletí pro správce panství.

 

Celkový vzhled mlýna se měnil s dobou a její architekturou podle okamžitých potřeb buď přestavbami nebo po požárech kompletní novou stavbou. Požáry mlýnů byly velmi časté.

Součástí mlynářského povolání byla profese tesařsko-truhlářská, strojařská a k mlýnu vždy patřilo i zemědělské hospodářství – polnosti, lesy, dobytek, drůbež. Samotná mlynářská živnost by na uživení rodiny a všech nutných pomocníků ve většině malých a středních mlýnů nevydělala.

Okolní pozemky sloužily k zemědělskému využití a bylo cílem všech pokolení mlynářů skoupit ty nejbližší, na nichž bylo možno provozovat mlynářské i rolnické práce. Nejdůležitějším předpokladem provozování vodního mlýna, bylo tzv. vodní právo, což znamenalo možnost , odvést si část přírodního vodního toku na své pozemky, využívat jeho vodní sílu a posléze ji vrátit zpět do hlavního řečiště . Tato vodní síla, závislá zejména na vydatnosti toku a využitelném spádu, určovala limit výkonnosti mlýna a tím i jeho rentabilitu.

 

 

 NAVIGACE: Na stránku o společenském postavení mlynářů

                      Zpět na hlavní stránku          

Fotografie mlýnských strojů pocházejí z knížky "Techno-mlynářský kurs" autora Antonína Lehovce, eminentního mlynáře a dílovedoucího, vydané v roce 1938 nákladem vlastním.

Náčrty historických mlýnských technik pocházejí z publikace "Mlynářství na strakonicku", vydané Museem stř.Pootaví v r. 1983