Společenské postavení mlynářů historicky a dnešní osud mlynářství.

 

Být mlynářem v období feudálním znamenalo docela slušné společenské postavení, jaksi vyčnívající nad ostatní poddané. Mlynář v té době měl mlýn obvykle v nájmu a byl vůči vrchnosti povinen mletím i finanční částkou nájmu. Z mlecí povinnosti se postupem času mohl vykoupit a pak i pro vrchnost mohl mlet za stejných platebních podmínek jako pro ostatní sedláky. Samozřejmě i pak měla vrchnost vždy přednost. Dalším postupem času mohl mlynář mlýn i odkoupit a stát se tak nezávislým řemeslníkem.14.století bylo jakýmsi obdobím rozkvětu a stabilizace obecního práva. V hierarchii vesnice na tom byl nejlépe rychtář, správní úředník na pozici mezi pánem a poddanými. Mezi vesnické podnikatele se počítali krčmáři a mlynáři, kteří na tom byli společensky i hospodářsky lépe, než sedláci – láníci, natož o mnoho lépe než ostatní vrstvy obyvatel vesnice jako n.př. ½, 1/4, 1/8 láníci nebo pouzí domkáři. . Přesto nebylo obvyklé, že by mlynářovu rodinu samostatný mlýn naplno uživil. Aby byly příjmy za mletí pro mlynáře skutečně přínosem, musel krýt potravinovou potřebu rodiny vlastním zemědělským hospodářstvím a jeho přebytky prodávat. Ideálním stavem bylo, kdy mlynář byl navíc láníkem a často se stávalo, že byl i rychtářem. Taková pozice pak byla často lepší než pozice některých chudších šlechticů.

Díky obvyklému umístění mlýnů na samotách, platili mlynáři za odvážné chasníky, kteří museli být schopni se ubránit běžným vagabundům. Naopak pro loupežné bandy byly tyto usedlosti snadným cílem a mnoho mlýnů bylo vyloupeno, osazenstvo pozabíjeno, mlýn pustl…

Od 16.století platili mlynáři často i za vzdělance, písmáky, znalce historie a svatých knih. Díky své svobodomyslnosti se rádi přidávali na stranu církevních reformátorů a v 17.století po bitvě na Bílé hoře, popravách 27 českých pánů a návratu jezuitů, po nuceném přihlášení se k jediné tehdy správné církvi katolické, kvůli přežití, se srdcem a tajnými obřady drželi svého reformního vyznání po mnoho generací.

 Po zrušení robotní povinnosti 1848 se postavení mlynářů dále zlepšilo zejména možností přijímat mleče, tedy zákazníky, ze širšího okolí podle jejich volby.

Od 19. století se jako další možnost přivýdělku objevila letní turistika a mnoho mlýnů rezervovalo volné světničky pro tzv. „lufťáky“, letní hosty z větších měst, rekrutující se zpravidla z tzv.střední třídy: měšťané - majitelé nemovitostí, profesoři škol, úředníci…

Tak jako jiná povolání, procházelo i mlynářství obdobími útlumu a rozkvětu podle společenských a hospodářských poměrů.

Tak například na přelomu století 19. a 20.  byl trhzaplaven levnou moukou pšeničnou z Uher - říkalo se jí podle toho "uherka". Ceny obilí a hlavně mouky klesaly a související činnosti měly velké potíže. Trvalo několik let, a problém se vlekl i po 1. svět.válce, než se přizpůsobila nabídka ze strany zemědělců poptávce zejména ze strany pekařů a přešlo se na jiný poměr pěstování a mletí žita a pšenice, než bylo u nás dosud zvykem. Také tím byla vyvolána změna technologie mletí od mlýnských kamenů k válcovým stolicím.

Dalším problémem spotřeby bylo období krize v třicátých letech dvacátého století, kdy úřady došly ke zjištění, že je příliš mnoho mlýnů ke zpracování daného množství domácího obilí. V té době bylo v Československu 10.000 mlýnů !

V době normálního vývoje volné soutěže kapitalismu by zcela jistě hodně mlýnů padlo.

Blížila se však doba vojenských konfliktů a vláda si uvědomila nutnost zachovat velké množství malých mlýnů k zásobování obyvatel. Mlýny se tak staly strategickým průmyslem, když bylo vzato v úvahu, že je z vojenského hlediska lepší mít 10.000 malých provozoven, než 10 velkých. Po zničení 10 velkomlýnů deseti zásahy by bylo zásobování chlebem prakticky zlikvidováno, zatímco spoustu malých mlýnů lze těžko najednou zlikvidovat.  Proto vláda už ve třicátých letech přistoupila ke kontingentaci, což bylo přidělení kvóty obilí každému mlýnu tak, aby přežil krizi a byl pro očekávané těžké období zachován.

Paradoxně tak byla zachována kapacita mlýnů i pro následující německou okupaci a německé válečné zásobování.

Poslední ránu malým mlýnům však zasadila likvidace živnostníků po roce 1950. Centralizace výroby a kapitálu probíhala v celé Evropě. Byly budovány velkovýrobny ve všech oborech a malé provozovny byly rušeny. V tehdejších státech východního bloku však byly výrobní prostředky znárodňovány, tedy prakticky majitelům odebrány bez náhrady a často likvidovány bez jakéhokoliv využití, jen proto, aby byla zlikvidována živnost. A tak zatímco mlynáři západního bloku v kapitalismu o své majetky nepřišli, mohli změnit jejich využití ( třeba na rekreační objekty), naši mlynáři byli zablokováni v jakémkoliv rozvoji a odsouzeni často k nádenické práci v průmyslu, kam byli nadirigováni bez ohledu na svoji speciální kvalifikaci. 

Srovnej tabulkové údaje o počtech mlýnů a jejich výkonech. Výchozí stav 1945 počet mlýnů v ČSR cca 9.500.

Z tabulky jasně vyplývá důraz na koncentraci výroby a následný fakt, že mnohé malé mlýny ani po roce 1989 na konkurenci velkomlýnů v soutěži nestačily ...

 

Rok	Počet mlýnů	Semleto (v tisících tun obilí)
1960	200	1.420
1970	120	1.500
1980	60	1.620
1990	44	1.650
1995	100	1.750
1998	105	1.820
2000	102	1.850
2001	70	1.800
2002	59	1.808
2003	47	2.157

 ( Údaje z Mlynářské ročenky 2005 )

NAVIGACE: Zpět na hlavní stránku

Fotografie mlýnských strojů pocházejí z knížky "Techno-mlynářský kurs", napsané Antonínem Lehovcem, eminentním mlynářem a dílovedoucím a vydané v roce 1938 nákladem vlastním.